Autodoprava Olomouc

Buben je jedním z nejstarších lidských hudebních nástrojů. Technicky je to membranofon. Skládá se nejméně z jedné membrány, např. blány či kůže natažené na rezonátoru. Většina bicích nástrojů, které nemají membránu, patří do skupiny Idiofonů.

Historie

Přesné datum výroby nejstaršího bubnu bohužel neznáme. Bubny jsou a i v minulosti byly vyráběny z materiálů podléhajícím zkáze. První dochované zmínky bubnů a hraní na bubny jsou zaznamenány okolo roku 3000 př.n. l na mezopotámském vyobrazení. Dále byla nalezena socha z období roku 2000 př.n. l v Babylónu. Mimo vlastní tvorby hudby byly bubny a další bicí nástroje používaný i při náboženských rituálech nebo komunikaci. V armádě se používali bubeníci (ve staré češtině označovaní jako tamboři) s vířivým bubnem pro účely dodržování rytmu pochodu jednotek.

Kde se bere zvuk?

Nástroj se rozezvučí pomocí úderů ruky, paliček či jiných těles do membrány.

Druhy bubnů

Vířivý buben slang. virbl, vojenský buben, velký buben, slang. dupák, malý buben, tympány, darbuka, tabla, šamanský buben, Djembe, tama.

read comments (0)

Saxofon je jednoplátkový dřevěný dechový nástroj vyráběný převážně z mosazi. Používá se především v jazzu (jako sólový nástroj i jako součást jazzových komorních souborů či orchestrů) a v menší míře i v klasické hudbě. Původním záměrem však bylo vytvořit nástroj vhodný pro dechové a vojenské orchestry. Do rodiny dřevěných dechových nástrojů patří kvůli své stavbě a způsobu jakým se na něj hraje. Již od počátku byly saxofony konstruovány výhradně z kovu.

Historie

Saxofon vynalezl okolo roku 1840 belgický nástrojař, flétnista a klarinetista Adolphe Sax. Ačkoliv saxofony hned v několika velikostech zkonstruoval již na začátku 40.let 19.století, nástroj mu byl patentován až 28.června 1846, a to na 15 let. Nástroj byl poprvé představen veřejnosti na výstavě v Bruselu v roce 1841. Jednalo se o basový saxofon laděný v C. Sax také na počátku 40. let pořádal soukromé výstavy pro pařížské hudebníky. Jeho původním záměrem bylo vytvořit 14 typů saxofonů, realizovány byly jen některé.

Není známo, co inspirovalo Saxe k vytvoření saxofonu, ale s největší pravděpodobností se pokusil nasadit klarinetovou hubičku na ofikleidu, což vytvoří nástroj se saxofonovým zvukem. Sax kromě jiných nástrojů konstruoval na konci třicátých let i ofikleidy.

Saxovým záměrem, jasně stanoveným v jeho spisech, bylo zkonstruovat zcela nový dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a který by kombinoval dobrou ovladatelnost dřevěných nástrojů s masivním a razantním tónem žesťových nástrojů. Sax navrhl celkově 14 typů saxofonů, ale některé nebyly dodnes zkonstruovány.

Nástroj byl původně navržen pro potřeby klasických symfonických orchestrů, skladatelé ho ale dlouhou dobu prakticky ignorovali; v menší míře se prosadil jen u vojenských kapel. Masově se rozšířil až od nástupu jazzu na přelomu 19. a 20. století. Saxofon je svými zvukovými vlastnostmi pro tento žánr daleko vhodnější než pro potřeby vážné hudby.

Po dobu platnosti patentu (1846 – 1866) nesměl být nástroj vyráběn ani upravován nikde jinde než v Saxově továrně avšak tento i Saxovy četné další patenty byly neustále porušovány jeho soupeři. Po vypršení platnosti patentu v roce 1866 představilo mnoho různých výrobců své modely v různých úpravách.

read comments (0)

Kytara je drnkací strunný nástroj (chordofon) s hmatníkem. Tón vzniká rozechvěním struny napjaté mezi dvěma pevnými body – nultým pražcem a vložkou kobylky. Struny jsou rozechvívány drnkáním prsty nebo plektrem (lidově trsátko). Hmatník umožňuje získávat další tóny zkracováním chvějné délky struny přitlačením struny na pražec. Z hlediska akustického patří kytara mezi nástroje s doznívajícím tónem. Kytara je akordický nástroj – umožňuje jednohlasou i vícehlasou hru.

Popis a ladění

Klasická kytara má šest strun povětšinou laděných takto: ehgdae. Pro snadnější zapamatování se používá věta: Ema hodila granát do atomové elektrárny. Notuje se v houslovém klíči a zní o oktávu níže, než se píše. Rozsah kytary v případě ladění E A d g h e1 je E–H2. Často se také používají kytary 12strunné, kde je každá struna zdvojena. Dvojice strun h a e1 jsou laděny stejně, u strun E A d g je vždy druhá struna naladěna o oktávu výš. 12strunné kytary mají bohatší zvuk a používají se především v country hudbě. Méně časté, ale zvukově o to zajímavější, je též ladění do konkrétního akordu, např.: G, D, apod. Při ladění do G se struny E,A,e1 podladí o celý tón, tedy na D,G,d1, čemuž je přirozeně třeba přizpůsobit akordické hmaty. Využívá se mj. v blues a country.

Existují také některé varianty 9strunných kytar, kytara se sedmi strunami a podobně. Další výjimkou jsou kytary basové a kytary havajské, které se též ladí do akordu a vyžadují tedy odlišný styl hraní.

Vrchní deska je nejdůležitější částí korpusu. Má podstatný vliv na kvalitu zvuku nástroje. Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let. Nejlepším ozvučným dřevem je rezonanční smrk – lískovec, někdy se používá také cedr. Ve středu vrchní – rezonanční – desky je ozvučný otvor, jehož velikost, tvar a umístění má důležitý vliv na zvuk nástroje. Zevnitř desky jsou přiklížena ozvučná žebra ze smrkového dřeva, která podporují rezonanční vlastnosti a zvyšují mechanickou pevnost.

Spodní deska se vyrábí nejčastěji z palisandru (někdy z mahagonu) nebo z javoru. Má tři, někdy i čtyři příčná žebra.

Historie

Vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Jednotlivé vznikající nástroje se navzájem ovlivňovaly a postupně se vyvíjelo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je historicky dokázáno, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami – měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd. Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladicím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad. Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara.

Koncem 18. století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Korpus získal kruhový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem – používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.

read comments (0)

Mandolína je strunný hudební nástroj vzhledem někomu snad připomínající kytaru, vyvinula se podle některých názorů ve středověku z loutny, podle jíných z mandory nebo kvinterny. Dnešní podobu mandolíny získaly v sedmnáctém století v Neapoli. Používaly se jako sólové i doprovodné nástroje, často též (podobně jako dříve mandory) jako horní sbor loutnových a později kytarových orchestrů.

Mandolina je laděna stejně jako housle (G-D-A-E). (Některé skupiny středověké hudby používají mandolíny v kvinternovém ladění, zvukový efekt je, vzhledem k blízkému příbuzenství nástrojů, nebezpečně podobný.) Struny jsou zdvojené. Má výrazný pronikavý zvuk a hraje doprovody – údery na druhou dobu, seknutí. Používají se také ozdoby jako tremolo nebo vybrnkání sóla. V současné době je hra na mandolínu stále rozšířenější, obzvláště v bluegrassu, jinak spíše zřídkavě ve folku nebo rocku.

V dnešní době se používá celá řada typů mandolíny. Jedna z nejrozšířenějších je mandolína využívaná hráči country – je často elektroakustická a je opatřena snímačem. Nemá kulatý ozvučný otvor uprostřed, ale dva úzké na stranách ozvučné desky – podobně, jako housle. Tento typ mandolíny dodává mnoho světových výrobců – nejznámější je asi Fender (který ovšem většinu nástrojů dnes vyrábí v Číně). Klasické mandolíny bývají dvou základních typů: a) s rovnou zadní deskou b) se zadní deskou vypouklou, vyrobenou z dýh střídavě světlé a tmavé barvy – tento typ bývá označován, jako tzv.: „portugalská mandolína“ , neboli „portugalka“. Poměrně kvalitní klasické mandolíny vyráběl mnoho desítek let i český závod CREMONA. Jejich výroba byla však nedávno zastavena, protože záplava čínského zboží představuje cenově neporazitelnou konkurenci.

read comments (0)

Kontrabas je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvartách: E₁, A₁, D, G (na rozdíl od většiny moderních smyčcových nástrojů, které jsou laděny v kvintách). Má široké využití v klasické hudbě – je nedílnou součástí symfonických i komorních orchestrů a mnoha smyčcových komorních souborů. Velice důležitou roli hraje i v dalších hudebních stylech: jazz, blues, folk nebo rock and roll.

Zařazení

Dodnes panuje nejednotnost, zda kontrabas patří do houslové, nebo violové rodiny smyčcových nástrojů (violová rodina je odvozena od středověkého nástroje viola da gamba; moderní viola patří do houslové rodiny). Kontrabas má velmi podobnou stavbu jako viola da gamba (například horní část je výrazně užší než u houslí) a stejně jako ona je laděn v kvartách (housle a příbuzné nástroje jsou laděny v kvintách). Oproti viole da gamba ale nemá na hmatníku pražce, má méně strun a jeho výřezy na horní desce (efa) jsou více podobné houslovým.

[editovat] Stavba

Na rozdíl od jiných smyčcových nástrojů nebyla stavba kontrabasů standardizována; stavba víceméně osciluje mezi houslemi a gambou. Například spodní deska může být prohnutá jako u houslí, rovná jako u gamb nebo jen lehce prohnutá. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů jsou luby a spodní deska vyráběny z javorového dřeva a horní deska ze dřeva smrkového. Hmatník je nejčastěji z ebenového dřeva, ale existují také levnější druhy kontrabasů s lacinějšími druhy dřeva obarvenými na černo. Některé moderní nástroje se stejně jako moderní violoncella vyrábějí z uhlíkových vláken, což značně usnadňuje přepravu (nástroj je tak lehčí a odolnější nárazům), naopak zvukové vlastnosti těchto modelů jsou horší než u tradičních dřevěných variant.

Struny mají oproti jiným smyčcovým nástrojům velmi silné pnutí znesnadňující ladění, proto kontrabas nemá tradiční kolíčky, jeho ladicí mechanika spíše připomíná kytarovou.

Stejně jako u houslí existují půlové nebo čtvrteční varianty kontrabasů určené pro výuku dětí. Kontrabas měří v průměru 195 cm, půlová varianta 168 cm a čtvrteční 152 cm.

read comments (0)

Hudební nástroj je zařízení (nástroj) k vydávání tónů a zvuků používaných v hudbě. Téměř vše, co vydává zvuk, může být použito jako hudební nástroj.

Nástroje lze třídit podle různých hledisek, např. podle:

• principu vytváření zvuku
• materiálu, ze kterého jsou vyrobeny
• způsobu hry

Jedním ze způsobů klasifikace hudebních nástrojů je Hornbostelova a Sachsova systematika hudebních nástrojů. Tato systematika byla navržena zejména pro folkloristické potřeby a zahrnuje tak i skupiny nástrojů, které již nejsou běžně používány nebo které nejsou vlastní euroamerické kultuře. Současná forma původně evropské systematizace nástrojů vychází z dělení do základních pěti skupin podle principu vytváření zvuku nástrojů:

Samozvučné – idiofony

U samozvučných nástrojů vzniká tón chvěním celého nástroje nebo jeho jednotlivých součástí. Patří mezi ně nejrůznější typy zvonů, gong, xylofon, vibrafon, triangl, kastaněty, kabasa apod.

Strunné – chordofony

Zde se tón vytváří rozechvěním struny, která je napjata mezi dvěma pevnými body. Podle toho, čím se strunné nástroje rozechvívají, dělíme je na

• smyčcové (housle, viola, violoncello, kontrabas, apod.)
• kolové (niněra),
• drnkací s hmatníkem (loutna, kytara, citera, mandolína, balalajka, banjo, saz a mnoho dalších nástrojů nejrůznějších etnik na stejném principu)

Dechové – aerofony

U těchto nástrojů vzniká tón

• nárazem výdechu na hranu otvoru (flétna, pikola)
• rozechvěním plátku nebo jednoduchého jazýčku (klarinet, saxofon),
• rozechvěním plátku či dvojitého jazýčku (hoboj, anglický roh, fagot)
• rozechvěním vzduchu přímo rty, na něž se nasazuje nátrubek (lesní roh, trubka, pozoun, tuba, eufonium) – tyto nástroje se nazývají žesťové

read comments (0)

Varhany (někdy označované za „královský nástroj“) jsou největší a mechanicky nejsložitější hudební nástroj, respektive jsou strojem užívaným v hudbě (varhanní stroj). Tóny se v něm tvoří v dřevěných nebo kovových píšťalách buď chvěním vzduchových sloupců, nebo chvěním kovových jazýčků (podle druhu píšťal). Stlačený vzduch se do píšťal vhání obvykle měchem. Moderní varhany mohou mít až sedm manuálů (klaviatur), dvě pedálnice (klaviatury pro nohy), desítky rejstříků a až 10 000 píšťal velikosti od 11 mm do 10 m.

Historie

Předchůdci tohoto nástroje byly panova píšťala a dudy. Dlouhá staletí usilovného zvětšování a zdokonalování dala vznik „královskému“ nástroji, který zdobí největší katedrály světa stejně jako malý venkovský kostelík. Jsou nadále budovány i v moderních koncertních sálech.

Největší službu umění vykonaly varhany v době hudebního baroka, kdy se na ně provozovaly velkolepé koncerty. Ale hlas varhan neztratil své kouzlo ani dnes — svědčí o tom vyprodané varhanní koncerty ať v koncertních síních s moderními elekrifikovanými nástroji nebo ve chrámech s historickými nástroji. V Praze je takovou historickou koncertní síní např. chrám sv. Jakuba na Starém Městě. Pro varhany psali hudbu skladatelé všech dob (Johann Sebastian Bach v období baroka, Antonín Dvořák v době romantismu či Petr Eben v moderní hudbě) a každá doba měla také své slavné varhaníky a stavitele těchto nástrojů.

V době husitských válek v 15. století byly považovány za tzv. ďáblův nástroj a záměrně ničeny husitskými vojsky.^[zdroj?]

České varhanářství bylo velmi ovlivněno varhanářstvím německým, proto zde občas uvádíme i německé pojmy. Mezi tradiční české výrobce varhan od roku 1873 patří krnovská firma RIEGER – KLOSS VARHANY, s.r.o., která již vyrobila 3732 varhan do všech světadílů.

read comments (0)

Cimbál je deskový úderný strunný hudební nástroj. Může být opatřen pedálem. Struny jsou zpravidla naladěné chromaticky v tónovém rozsahu C – a³. Je to jistý druh stolní citery. Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista, cimbalistka. Struny rozeznívají cimbalisté převážně úderem paličky. Nejčastěji se používají dvě dřevěné paličky nejrůznějších tvarů. Ocelové struny jsou nataženy v rezonanční skříni lichoběžníkového tvaru. Pro každý jednotlivý tón jsou nataženy 1 až 4 struny. Struny jsou vedeny střídavě přes kobylky. To umožňuje přesnější úder paličkou.

Historie cimbálu

Nejstarší záznamy o výskytu tohoto nástroje v Evropě pocházejí z 15. století z Německa, Itálie, Polska, Maďarska, Česka, Francie a Anglie. V 17. století se cimbál objevil i ve Skandinávii a ve Španělsku. V průběhu 17. a 18. století se cimbál rozšířil i mimo Evropu. Především do Turecka a jím ovládaných území, včetně Persie. Pod názvem santúr stal důležitou součástí tamní hudby.

Poté, co se v 19. století rozšířilo použití klavíru, stal se cimbál především nástrojem lidové hudby. Objevuje se v hudebních souborech společně s houslemi a kontrabasem. Ve východní Evropě se používá cimbál společně s dechovými nástroji (především s klarinetem) a bubnem.

Cimbál se stává nedílnou součástí lidové hudby v Rumunsku a Maďarsku. Na cimbál často hráli Romové. Z Maďarska se cimbál rozšířil na Slovensko a později i na Moravu jako tzv. cimbálová muzika.

read comments (0)

Klavír (z lat. claves = klíče, klávesy) je strunný úderový hudební nástroj (zvaný též piano nebo fortepiano, zastarale též pianoforte). Jeho zvuk vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem dřevěných kladívek. Klavír může být používán jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru. Velký klavír, určený zejména pro koncertní účely, se označuje jako (koncertní) křídlo (podle tvaru rezonanční skříně; struny jsou v něm umístěny vodorovně), běžný, menší klavír, jehož rezonanční skříň (a tedy i struny) je umístěna svisle, jako pianino. Hráč na klavír se označuje jako pianista (pianistka) nebo (řidčeji) klavírista (klavíristka).

Vývoj názvů

Slovo klavír znamená původně řadu kláves neboli klaviaturu („klávesnici“). V tomto významu se používá např. jako synonymum pro označení manuálu u varhan aj. (tj. např. třímanuálové varhany mají tři manuály neboli tři klavíry, cembalo dvě klaviatury neboli dva klavíry). V širším slova smyslu se tento termín začal v minulosti používat pro všechny klávesové nástroje, jakými jsou např. cembalo, spinet, klavichord apod., neboť hudební skladatel dedikoval svoji skladbu pro „klavír“, aniž by blíže specifikoval, o jaký nástroj se jedná. V současné době se tímto termínem míní většinou fortepiano a o tomto nástroji bude dále řeč. Slova piano a pianoforte (a jejich odvozeniny) pocházejí z italských slov piano (tj. potichu) a forte (tj. silně) a vyjadřovala přednost tohoto nástroje měnit intenzitu produkovaného zvuku v závislosti na síle úderu prstu na klávesu.

read comments (0)

Činely jsou součást bicích nástrojů a bicí soupravy vůbec. Je tu široká škála materiálů a způsobů výroby. Nejznámější je zvonovina a bronz, také ruční tepání má své opodstatnění. Činely mají spousta tvarů i zvuků a právě proto není jednoduché si jen tak nějaký vybrat a koupit. Samozřejmě rozhoduje i cena, protože na bicí soupravě, když chcete kvalitní činely, jsou právě ony ty nejdražší. Ale i když si koupíte kvalitní tenký činel (má zvonivější zvuk), tak má životnost srovnatelnou s činelem o mnoho levnějším. Takže tím, že si koupíte dražší činel, nezaručíte dlouhou životnost- tu můžete prodloužit pouze řádnou údržbou, správným zacházením, správnou technikou hraní (činel by se měl zasáhnout /šikmo/ a ne pod úhlem 90 stupňů), atd. Nejznámější jsou např. Zildjian, Alchemy, Meinl, Paiste, Sabian, Anatolian, Istambul, Stagg, Amati, Masterwork. Na činely se nejčastěji hraje paličkou, ale jsou i techniky pro hraní na činely pouze rukou. Zvuk při úderu paličkou je různý, podle úhlu úderu. Pokud hráč zahraje na činel paličkou o hranu činele, ozve se klasický nakřáplý zvuk a dlouhý dozvuk, pokud hráč zahraje na tělo činele špičkou paličky je zvuk cinkavý, méně hlučný, příjemný a netrvá dozvuk tak dlouho. Ale nesmíme zapomínat, že každý druh činelu má jiné vlastnosti a také jiný zvuk. Nejznámější druhy: Ride, Crash, Hi-Hat, Splash, China. Rozměry činelů, tak jako bubnů se udávají v palcích ( 1″ = 2,54cm ).

read comments (0)